Dorothy žila uprostřed rozlehlých kansaských prérií na farmě strýčka Henryho a jeho ženy, tetičky Em. Potkala mě, jak mi vyprávěla, když jsme pracovali v jejich sousedství, ve stínu raketové plošiny pro První expedici na Mars.
Nevzpomínala jsem si na ni.
Musela být tehdy ještě malá, a bože můj, tam za Plotem postávala vždycky hromada dětí, které nás pozorovaly při práci. A všechny ty malé holčičky si nepřály nic jiného než setkat se se mnou – s paní astronautkou. Celý příspěvek
Fotovoltaické panely se rozpadly.
Neslyšel jsem to, ale vnímal prostřednictvím zpětnovazebního systému stimulů. Můj prostředník se rukama i nohama stále držel příček vyčnívajícího nosníku, k němuž byly panely kdysi připevněny. Nyní byly rozbité na kusy, jež odplouvaly pryč – další nebezpečné trosky v orbitální zóně už tak přeplněné rizikovým rychle letícím smetím. V tu chvíli jsem se tím však příliš nezabýval. Stavové ukazatele poloviny týmu se krátily k černému poli a od druhé poloviny jsem nezachycoval vůbec žádnou telemetrii, přestože byla vzdálena doslova na doslech. Celý příspěvek
„Bude to ta největší symfonie, jakou kdy kdo složil,“ řekl Jurriaan. „Naše nejlepší práce. Něco, díky čemu na nás budou vzpomínat ještě celá tisíciletí. Křehká melodie složená z ledu a prachu, z dálky a chladu. Bude to naše mistrovské dílo.“
Chiara nepřítomně naslouchala a zavřela oči. Jurriaan se nikdy nedotkl ledu, neviděl prach, nebyl schopen si představit vzdálenosti v reálném světě a nepocítil chlad. Vše, co kdy měl, byla jeho hudba. A byl v ní jeden z nejlepších; přinejmenším mezi organickými bytostmi. Celý příspěvek
Zaskřípění pantů, jak se dveře pootevřely. Závan života z chodby, hovorů za odhlučněnými dveřmi kanceláří, hučení klimatizace, kdosi přecházející chodbou sem a tam a mumlající cosi nezřetelného do mobilu – a pak kovové klepnutí západky v zámku, jak dveře zase zapadly zpět do ticha. Celý příspěvek
Důlní oblast jsem spatřil z dálky, jakmile reflektory vozu ozářily sjezd do údolí. V šeru bezsněžné zimní krajiny vypadal vyhloubený prostor jako vlastní svět, tajná podzemní planeta.
Zdánlivě nelogicky rozmístěná halogenová světla ozařovala nestvůrné důlní stroje, pásové dopravníky a až do nebe se tyčící jeřáby. Pracující mechanika vydávala celou symfonii zvuků. Hučení, odfukování, bubnování a rytmické zvonivé tóny se rozléhaly údolím. Celý příspěvek
Viktorka
„Koukni, padá hvězda, rychle si něco prej!“
„Snílek, co? Hvězda? To zrovna. Spíš letadlo, co se mu zasekly motory.“
„Víš, že je realismus odporný zlozvyk? Co takhle láska, sny a touhy – neznáš?“
„Neznám. Ale smíš mě to naučit.“
„Jak poroučíš, krutovládkyně.“
„Jo, jsem taková, jakou sis mě vysnil.“ Celý příspěvek
Na začátku příběhu, který zcela zásadně změnil můj život, bylo povstání na jedné bezvýznamné planetě ve vnější zóně. Vzbouřenci odmítli spolupracovat s vedoucími pracovníky a přestali plnit zadané úkoly. Během několika dnů se začala situace vymykat kontrole, došlo na první ozbrojené konflikty a vše nasvědčovalo tomu, že se incident bude nadále zhoršovat. Celý příspěvek
Hlasování mělo začít už za půl hodiny a Irwin byl v relaxační zóně za řečništěm patřičně nervózní.
„Klid,“ usmál se na něj Stálý řečník Blom. „Strana je přesvědčena, že jsi připraven dokonale. A jestli si to myslí Strana,“ dodal lišácky, „tak jaképak pochyby?“ Poplácal ho po rameni a šel si pro další mátový ultradrink. Irwin zavřel oči a zkoušel se soustředit, ovšem nešlo to, tak se šel napít také. Celý příspěvek
Z lisabonského přístavu vyplouvali za zvuku pleskání vlajek, s mosaznými děly blyštícími se pod bělostným sluncem putujícím vysoko po obloze, kněžími vyvolávajícími zvučnou latinou papežské požehnání, vojáky ve zbroji, kteří se mačkali v příďových i záďových kastelech, a s námořníky lezoucími jako pavouci v lanoví, odkud mávali obyvatelům města neváhajícím opustit svou práci a vyjít do kopců, aby lodě vyprovodili ze sluncem tepaného kotviště, neboť toto byla Armáda, nejšťastlivější a neporazitelná Armáda, na cestě podrobit kacířské Angličany Boží vůli. Tak slovutný odjezd se už nikdy nezopakuje. Celý příspěvek
„Bylo by podle vás možné zabít boha?“
Z žádného pacienta nebyl doktor Gottlieb tak nesvůj jako z Gretel. Viděla do budoucnosti. A navíc, jak se obával, byla šílená jako ratlík.
Zarazil se uprostřed poznámky, kterou si právě zapisoval do jejích materiálů. Zavřel plnicí pero a odložil ho vedle pijáku na stůl. Poskytl tak svým roztěkaným myšlenkám několik vteřin, aby s Gretel srovnaly krok. „Co prosím?“ Celý příspěvek
Traforo vypadá při pohledu z vesmíru jako velká hromada bláta. Vypadá tak i po přistání, akorát že to bláto je tvořeno nějakou místní řasou. Roste úplně všude, včetně kosmodromu, takže samotné přistání je docela dobrodružnou záležitostí. Připomíná to finiš sprintera, kterému někdo na cílové pásce podrazí nohy. Celý příspěvek
Na dně skládacího kýblu temně zelené barvy, který vypadá jako nákupní taška, plavalo něco úžasného: rybička – vodní rytíř v brnění s pláty ze stříbromodrého kovu s drobnými ploutvemi jemně oranžové barvy. Rychle a neúnavně kroužila podél stěny. Živé stříbro, doslova, nade dnem pokrytým několika hnědými, hnijícími listy. Martínek přiblížil obličej těsně nad hladinu a pomyslel si: Tak pěkně voní jenom rybník. Celý příspěvek
Vlastně ani nevím, proč jsem tu práci vzal. Možná pohodlnost, možná její nezvyklost, možná nuda; možná všechno dohromady. Pohovor v agentuře byl podrobný, zkoumavý a veskrze divný; můžu říct, že se mi to vůbec nezdálo. Ale tak nějak jsem potřeboval vypadnout z velkého města, někam do ústraní. A tak jsem s tím nakonec souhlasil. Nakonec jsem se ocitl na nepohodlné sedačce rozkodrcaného autobusu směřujícího do alpské přírody. Nad hlavou se mi v síťce mlátil odřený kufr a v úložném prostoru někde pod nohama jsem měl pár balíků knih – veškerý svůj pozemský majetek. S každou další zastávkou v dalším malebném alpském městečku se z autobusu vytrácel ten či onen cestující, posléze jsem nabyl dojmu, že na konečnou dojedu z pasažérů jediný. Celý příspěvek
Celá záležitost by nejspíš od začátku nebyla chápána tak fatálně, nebýt jedné důležité okolnosti.
Že jakási prozatím neurčená síla dokázala oklamat všechna ochranná opatření Brány, poradit si se všemi zajišťovacími kouzly a projít skrz až na cílový svět, bylo nemilé – ale koneckonců podobné nehody se tu a tam stávaly.
Že všichni, kdo se právě přenášeli, skončili jako popel a jejich ostatky rozfoukal vichr po všech čertech, bylo smutné, ale nebylo jich mnoho a zase až tolik na nich nezáleželo. Celý příspěvek
Poutníče, zvěstuj Lakedaimónským, že my tu mrtvi ležíme, jak zákony kázaly nám. Tak tohle je český překlad řeckého textu, který jsem si mohl přečíst na keramické desce, položené na srázu nad čtyřproudou silnicí, která toto památné místo dělí od památníku, postaveného pohříchu na protější straně, aniž by se kdokoli namáhal s vyznačením přechodu. Na památníku lze číst další nápis – Molón labe. Je to Leonidův vzkaz Xerxovi na perskou výzvu, aby se Sparťané vzdali a odevzdali zbraně: „Pojď si pro ně!“ Celý příspěvek
Již téměř dva tisíce let stojí v Alexandrii Pompeiův sloup. Tyčí se uprostřed prázdného prostranství do výše sedmadvaceti metrů a střeží jej dvě kamenné sfingy. Kdysi na tom místě stávala Serapova svatyně. Všeobecně se má za to, že tento sloup dal postavit Caesar na památku svého mrtvého soka i přítele, ale archeologové zjistili, že pochází až z Diokleciánovy doby. Celý příspěvek
Poslední Nový rok v zákopech?
Osmé Vánoce jsme oslavili od počátku konfliktu, který se snad blíží ke konci. Muskovité tvrdí, že jejich zázračné zbraně pokoří Prusa na východě a Anglo-francouzská koalice vytlačuje metr po metru Germána od Paříže. Naši hrdinní vojáci denně svádějí kruté boje na dalekých frontách. Vzpomeňme na ně v modlitbách. Ptejme se Amerikánů, proč nevstoupili do boje za právo a spravedlnost! Ale i bez nich rok 1922 bude vítězný!!!
Daily Telegraph, 29. prosince 1921.
1) Mark Lennox – vědec
Mnoho vztahů je přesně dvě facky od rozchodu. A nemusí se nutně jednat o vztahy partnerské.
Ta první přiletěla zleva a já ji vůbec nečekal, takže mi přistála na tváři a srazila brýle. Protože bez svých okulárů vidím jako krtek, nevšiml jsem si druhé facky zprava. Stejnou rukou, takže to byl backhand. Já vůl se zrovna shýbal pro brýle a dostal jsem klouby do spánku. Celý příspěvek
Včera v noci zase přišli.
Měsíc se zrovna schoval za mraky, když jsme zaslechli první zašustění v trávě. Potom nastal okamžik naprostého ticha, jako by věděli, že je posloucháme, a nakonec známé houkání a výkřiky, jak se hnali až na vzdálenost padesáti metrů od nás, kde, stále s hlučným vřískotem, zaujali výhrůžné postavení. Celý příspěvek
Kar
Musela jsem se na chvíli zvednout od pohádky. Zarosily se mi brýle – jako obvykle, když je to moc dojemné, když princezna, uvězněná ve věži (nebo v ponorce, nebo na opuštěném asteroidu), marně vyhlíží gotickým oknem (průzorem ve skafandru, periskopem) svého prince, ne nutně na bílém koni (stejně si to zvíře neumím představit); poslední dobou mám spíš slabost pro gondoly. Nevím jistě, co to je, ale spojuju si to s loďmi nebo balony. Celý příspěvek
